Proč neexistuji?

1.srpna 2016

„Vy neexistujete, protože nejste na facebooku,“ oznámil mi nedávno syn jedné čtenářky.

Samozřejmě, že má pravdu. Nejoblíbenější spisovatelé, ať už to jsou mamky na mateřské nebo zasloužilí autoři, komunikují s veřejností především pomocí sociálních sítí a získávají masovou odezvu v podobě desetitisíců příznivců. Neměl bych se tedy také modernizovat a začít blogerský nebo aspoň facebookový život? 

Avšak až takovou ambici nemám, Maléry si našly čtenáře a já nesměřuji do čítanek. Pouze mi nevyhasly nápady, chuť je literárně zpracovat a nabídnout. Tak co dělat? Zůstal jsem zcela konzervativně… u webových stránek 21. století. Objevil jsem www.i60.cz. Jsou určeny lidem nad 50, především seniorům, nicméně nezoufejte, leč klikejte. Přitažlivé na nich je, že si je návštěvníci vytvářejí sami, asi tak jako facebookové statusy a zdi. Takže jsem tam začal posílat příspěvky, abych se nadále veřejně verbálně vyjadřoval a pomocí čtenářských komentářů získával cizí pohledy.

A tak vám odtud připojím aspoň tři příspěvky. Jsou rozmanité. První je zas jen taková legrace, druhý asi emotivnější a třetí příspěvek – ten už by se mi do Malérů vůbec nedostal. Ale jsou to kusy života, co? 

Řízená degustace

Přijížděv do jihomoravského městečka, uviděl jsem na bytelném domu blízko světelné křižovatky nápis: Řízená degustace. Vtom červená!

Okamžitě jsem zastavil a s manželkou jsme vešli. Totiž než jsme vešli, obdrželi jsme vstupní degustační čísla. Já 34, moje žena 222.

Hned u vchodu jsem proto oslovil uklánějícího se pána: „Prosím vás, proč mám číslo 34, ale moje žena tak vysoké, 222? Přišli jsme spolu a spolu také chceme odejít.“

„To je v pořádku ,“ usmíval se ten človíček. „Pro pány jsou vyhrazena čísla od 1 do 199 a pro dámy od 201 výše. Potřebujeme mít přehled, kdo vchází a porovnat jej s tím, kdo vychází. Žen je méně na vstupu, ale někdy převažují na výstupu.“

„Pánové mizejí,“ šeptala mi žena varovně.

Vzápětí se nevinný mužíček od vchodu proměnil ve vinného manažera. Do ruky nám vtiskl sklenky již naplněné cílovým mokem a přesunul se k předsednickému stolku. 

„Dobrý den a pěkně se usaďte,“ uvítal nás degustační řidič. „Tam ne, tady doprava,“ ujal se své vůdčí role.

Popošli jsme dovnitř a v sále byli usazeni do deváté řady.

Vinný šéf zahájil zajímavou přednášku o vzniku kvalitního vína. Začal odzrněním („To by se hodilo i našemu televizoru“, sdělil jsem ženě), pokračoval výkladem o jeho čištění, macerování a odstranění rmutu. V tu dobu bych už rád odstranil vlastní rmut, neboť jsme stále drželi plné sklenky, aniž bychom obdrželi pokyn k ochutnávce.

Ale už to přišlo! Mužík názorně předvedl, jak sklenku správně držet a řízenou degustaci zahájil. Na pomoc si musel vzít mikrofon, neboť cinkání a tlumené přípitky macerovaly jeho slovní projev. „Ruku výše, prosím. Krátký lok a oči přitom sklopit, sklopit… Prosím pána v sedmé řadě – sklopit.“

Pán v sedmé řadě sklopil a degustace pokračovala. 

„Ta dáma vzadu, ano vy, dopijte tu skleničku. A vy pane, okamžitě přestaňte, už jsem vám to jednou říkal. Cože? Vy si tam vzadu dolejváte? Nedal jsem pokyn!“

Řízená degustace úspěšně pokračovala. Vinoman se pohyboval z jedné strany sálu na druhý, přiléval víno, udílel pokyny, občas si stoupl na stůl a zahovořil do mikrofonu. „Změna značky!“ vykřikl například. „Děvín končí, Děvín končí, přecházíme na muškáty. Pána na 10C, který si nalil Pálavu, žádám, aby okamžitě přešel na Ryzlink rýnský.“ 

Mně se řízená degustace docela líbila, jen moje žena se pokusila o dílčí řízení sama. „Už dost, nech toho,“ hučela do mě, „po Sauvignonu už jen Veltlín, vždyť řídíš.“

Já však poslouchal pouze pokyny našeho vůdce. Pojednou se v jeho rukou objevilo žluté světlo – pozor! A hned na to červené. Stop pití? Už?!

A mužík nečekaně a s gustem degustaci ukončil. Já chtěl ještě něco dodat, ale vtom do mě drcla manželka: „Jeď! Máš zelenou.“

 

Fialová, černá

Přihlásil jsem se na běžecký závod. Šlo o charitativní akci. Část zvýšeného startovného se připsala na účet nemocného dítěte. My to dítě neznáme, ale jeho maminka vše pečlivě popsala na internetu a připojila fotku devítiletého kluka, který se na vás rozpačitě usmívá ze své invalidní židličky na kolečkách.

Copak vy byste nedali stovku nechodícímu klukovi nebo holce, když si tady sami pěkně běžíte a je vám fajn z vědomí, že vaše tělo funguje?

Na závod se chystám na poslední chvíli, takže neznám detaily. Honem, kde je ten strýček Gůgl? A už to mám. Jsou to sice propozice z loňského ročníku, ale ono to bude letos podobné.

V rychlosti čtu místo startu, čas, délku tratě a kouknu i na tu fotku kluka, který bude mít z naší účasti prospěch. A hele, tady píšou, že barva dresů má být bílá nebo žlutá, abychom ukázali jednotu ve své solidaritě. Až se ta žlutobílá řeka povalí ulicemi, jistě každému dojde, jak jsme všichni spojeni jednou myšlenkou.

V rychlosti hledám ve skříni žluté trenky. No jasně, vlastně dobře vím, že nemám. Vytahuju jen bílé tričko a běžím k sousedovi. Hurá, žluté trenky má a půjčí.

A už skáču do auta a jedu. Ono je to dost daleko, skoro hodina rychlé jízdy, a v tom objížďky, ve městě pak vyhledat místo, kde se to vše koná a hlavně, kam dát auto. Já snad nestihnu start! Tak rychle. Auto parkuji na místě určeném jen místnímu obyvatelstvu, hned u auta se převlékám, krásně ostře žluté trenky a bílé tričko.

Spěchám k místu startu a v rychlosti fasuju již připravené startovní číslo. Na poslední chvíli přibíhám na start. A tam – tři sta lidí jen v černé a fialové! Bílá a žlutá byly v loňském ročníku.

♠ ♠ ♠

Snad ani nemusím dodávat, že jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl. Běžel jsem a myslel na malého Tadeáše, na jehož léčebnou rehabilitaci se tady Poděbradech všichni skládáme. Možná…, jednou… – co když se jednou sám postaví na nějaký start?! Ve fialovém a černém. Možná poběží nebo aspoň půjde a bude myslet na jiného kluka nebo holku. Na ty, kteří jsou na řadě, abychom jim pomohli. 

 

Vypravěč příběhů

Jsem vypravěčem příběhů. Vlastních i cizích. A rád je poslouchám. Desítky vlastních jsem dal do knížky Maléry a já, ale většina z nich byly humorné epizody. Já znám bohužel i příběhy, které by vám rozhodně úsměvné nepřipadaly. Tentokrát tu tři z nich vypíšu.

Až na nedávné oslavě „zlaté maturity“ (po 50 letech!) jsem se dozvěděl, jak to bylo s Karlou. Spolužačka to byla tichá, nenápadná, učila se jakž takž. Tiše přicházela do třídy a po skončení vyučování si rychle sbalila věci a odešla. Až po 50 letech jsem se dozvěděl, proč.

Bydlela ve vzdálené vesnici. Denně dojížděla autobusem přes hodinu, musela přestupovat. Ale než mohla zhruba v 6,30 nastoupit, musela obstarat domácí zvířectvo, neboť měli hospodářství se slepicemi, králíky a dokonce kravami. A hlavně musela obstarat svou těžce nemocnou maminku, která nemohla chodit. A připravit svačinu sourozenci a svému otci.

Když hned po vyučování přijela domů, začaly jí práce v jejich hospodářství a na malém poli a dokonce i v místním hostinci, kde vypomáhala. Večer začala pro všechny vařit, uklízela – a samozřejmě ještě čekaly úkoly ze školy! My jsme v těch letech chodili na rande, do kina, četli jsme knížky a sportovali. Karla den co den pracovala a mezitím jela do školy a ze školy a učila se.

V tomhle je schovaný docela silný příběh, ne? Když jsem se jí ptal, kde vlastně celý život žila a co dělala, řekla prostě – pořád v té vesnici a pořád jsem dělala účetní. Považte, celý život, vystřídala jen dva zaměstnavatele. Nyní mají domek ve městě a navštěvují ji děti s vnoučaty. Prožila vlastně docela obyčejný, zdálo by se, že nezajímavý život, a přesto to mohl být život plný lásky, pracovitosti, drobných radostí a velkého odříkání.

♠ ♠ ♠

Z jedné východočeské vesnice znám pana Š. Přistěhoval se sem někdy po roce 1990 díky nadaci Člověk v tísni. Pan Š. se s celou rodinou přistěhoval z Kazachstánu ve střední Asii. Má české příjmení a české předky a dokonce se u nich mluvilo česky. V jeho tehdejší rodině už tolik ne, manželka je totiž Moldavanka.

Jeho příběh je v mnohém typický: V tamní obci bydlel a pracoval v kolchoze. Když se ale Sovětský svaz rozpadl, rozpadl se i kolchoz a postupně to přestalo být k životu (jak se vyjádřil). Co tam vlastně dělal? No v kolchoze dělal. Tam byly celiny – mnozí z vás ví, že to byly velké kusy stepi, rozorané a zemědělsky využívané. Jednou jedinou přímočarou brázdou jeli celé odpoledne, až dojeli k jinému kolchoznímu objektu. Tam si dali oběd a pak jeli celé odpoledne druhou brázdou nazpět. Tak velké to byly lány. Tomuto způsobu odpovídaly i výnosy, z hektaru měli šest až sedm metráků obilí (u nás v té době asi čtyřicet).

Když přijeli k nám, soused je vezl do města. Projížděli serpentinami z celkem malého kopce, ale Moldavanka se křečovitě chytala manžela, protože celý život žila v rovině.

Nadcházející zimu si ani nedovedli představit. „Jak si zajistíme zásoby?“ ptali se. „Jaké zásoby?“ divil se soused. „Vždyť si můžete zajet autobusem do města.“ „Autobusem? A jak projede ty závěje?“ „No nejdřív přece pojede pluh, za nim pojede sypač a pak zas budou jezdit autobusy i auta.“ Tomu nechtěli věřit. „No dobře, tak autobus,“ připustili nakonec, „ale jaké bude mít zpoždění?“ „Zpoždění? Tak do půl hodiny, víc ne.“ Nevěřili, neboť u nich mívaly autobusy zpoždění až dva dny.

Ale nakonec i tento příběh má dobrý konec. Oba jsou na prahu důchodu a plně si zvykli. Škoda jen, že paní nemohla dělat svou práci. Byla totiž původně zdravotní sestrou, jenže neuměla česky a tak ji zpočátku nemohli jako sestru zaměstnat. A když se česky konečně naučila, zas už ztratila příliš ze své kvalifikace.    

♠ ♠ ♠

Vzpomínám také na Karla R., který předloni od někoho dostal moje Maléry a já a ozval se mi se svým příběhem. Když jsem ho v telefonu vyslechl a zjistil, že je vlastně taky Náchoďák, sedl jsem v Liberci do auta a jel za ním do Jaroměře, protože to opravdu stálo za to. Narodil se v roce 1932 a celý život trpěl za svého otce. To byl asi docela dobrodruh, protože doma zanechal těhotnou manželku a někdy v roce 1938 nebo 1939 odešel přes Polsko do britské armády, bojoval ve slavné bitvě u afrického Tobruku a získal patřičné vojenské pocty. Samozřejmě byl za to komunistickým režimem rovněž patřičně potrestán a na závěr mu 10. ledna 1950 tehdejší ministr Ludvík Svoboda odňal i jeho vojenskou hodnost. Pan R. sám pracoval jako mistr v textilní továrně v Broumově, avšak v roce 1969 byl vyhozen z práce, neboť se mu nelíbila sovětská invaze do ČSSR. Až do roku 1989 tudíž pracoval jako bagrista.

Toto vše by byl příběh, jakých můžete slyšet tisíce. Ale já chci vyprávět, co se stalo jeho mamince. Tehdy, po válce, žili v Náchodě. Bylo to někdy v roce 1948 nebo 1949, když se opět přiblížily květnové oslavy. Minulý režim slavil 1. máj, pak hned 5. květen (začátek Pražského povstání 1945) a 9. květen jako Den osvobození - vítězství nad fašismem (Sovětský svaz jej měl o den posunutý proti západním zemím).

Takže se všude musely vyvěšovat vlajky. A jeden starší pán o dvě ulice dál vyvěsil z půdy – nacistický prapor s hákovým křížem! Určitě ne naschvál, spletl se, špatně viděl, smotaný prapor byl podobný nebo prostě už nikdo neví, ale hákový kříž vlál hrdě z půdy do ulice! Okamžitě se začali sbíhat lidé. Karel se tam šel podívat se svou matkou. A stalo se, co se stalo. Jeho maminka se té situaci začala smát. Docela upřímně a nahlas.

To už ovšem byl v davu i tajný agent státní bezpečnosti. Druhý den si pro maminku přišla policie a odvedla ji do budovy státní bezpečnosti v Náchodě (dnes tam sídlí okresní soud). A maminka se toho dne už nevrátila. Druhý den se tam tedy šel její manžel zeptat, ale nic se nedozvěděl. (Pokud to čte někdo mladší, představte si to: člověk zmizel a nikdo jeho rodině neřekl, co se děje…) 

Třetí den se tam vypravil Karel, kterému tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let. A tomu řekli, že jejich matka u nich zatím je a že jim uklízí. Vrátila se až po čtyřech dnech. Zamlklá, strhaná, usoužená. A nikdy, opakuji nikdy, do konce života nepromluvila o tom, co tehdy v úřadovně Státní bezpečnosti prožila. My můžeme jen tušit…

♠ ♠ ♠

Musel jsem tyhle příběhy vyprávět, aby většina z nás ve svém převážně spokojeném stáří nezapomínala, že i jejich život se mohl odehrávat úplně jinak. A možná i odehrával. Těším se na vaše vlastní příběhy, budete-li mít chuť (či odvahu) je vyprávět. Budu je na vaše přání posílat dál jako anonymní. Pište na cepelka@malery.cz

 

 

Letní

3.srpna 2015

Autor už asi chudák definitivně přešaltroval na vzpomínky z dětství a mládí! Vystopoval Tondu – kamaráda z vojny, s nímž se neviděl 45 let. Ano, toho Tondu, který se zúčastnil akcí památné volební úderky, kterou jsme na vojně vystrašili velení Československé lidové armády. Čtenáři o tom četli celou kapitolu.

Vystopovat Tondu nebylo tak těžké, žije totiž pořád v té samé vesničce na jižní Moravě a „baví se“ péčí o vinohrad. Už se těšíme, jak zavzpomínáme… a možná ve sklípku hned po půlnoci začnou vznikat Maléry II…

Taky jsme navštívili nenápadný dům na náchodském Plhově. Jako pachatel vzpomínek na základní školu jsem tam pátral po spolužákovi z první až deváté A. Našel jsem ho v nedaleké obci a už si Maléry s nadšením objednal.

Ale nemáme příznivé ohlasy jen od známých. Napsala čtenářka Kamila K. z Františkových Lázní a objednala si další dva výtisky. Důvod? „Kam se hrabe Švejk, pane Čepelko“, napsala doslova. Příznivcům Švejka se omlouvám, ale skutečně jsem přesně toto obdržel, tak promiňte. No, je to lichotka, ale on taky Švejk není svým stylem pro mnoho lidí ten druh humoru, který jim vyhovuje. Prý dokonce ani Sparta nemá v ČR deset milionů příznivců… 

V květnu a červnu jsme podpořili Klokánky (náhradní rodiny pečující o děti bez domova nebo s rodiči, kteří se musí v zájmu dětí polepšit – alkohol, drogy, násilí, konflikty). Jak? Tím, že jsme posílali výtěžek z tehdejšího prodeje na účet Fondu ohrožených dětí. I když ten dnes státu dluží miliony, je dobrá každá tisícovka darů od veřejnosti. Přesně podle strany 355 našich Malérů, kde se píše: Každá kapka vody má v sobě sílu mořské bouře. – (A skutečně, od veřejnosti do fondu celkově nakapalo přes dva miliony korun!) 

Tak nám držte palec v naší bohulibé amatérské prodejní činnosti. Ale druhou rukou pište objednávky – ještě tolik vašich příbuzných, přátel a známých nemá výtisk Malérů! To by byl malér, připravit je o tak kvalitní zábavu, že? Nezapomeňte na čínské přísloví: Obdarovaný není ten, kdo dostává, nýbrž ten, kdo dává.
 

 

Citáty z Malérů i o djinud

6.5.2015

Posledně jsem psal o tom, co nového u Malérů. Ale to byly jen drobečky a tak jsem si řekl, že bych vám raději mohl souhrnně předložit citáty, vlastní moudra i aforismy, které jsou v knize porůznu rozházené. Třeba je někdo z vás vloží do populárních wikicitátů (http://cs.wikiquote.org). Rozdělil jsem je vždy na seriózní (tj. moudra) a žertovné (aforismy), abyste je mohli procházet podle momentální nálady. Taková pomůcka pro život : -)

 

Moje z Malérů:

 

Moudra

Svou budoucnost si nejlépe předpovíš tak, že ji uskutečníš.

Cítíš-li, že je třeba něco udělat, pak je lepší se do toho pustit s rizikem, že to nevyjde, než to celé hodit za hlavu.

Je lepší hodně dělat nežli jenom kecat. Je lepší někdy snít, nežli ve lži hnít.

Každá kapka vody má v sobě sílu mořského příboje.

Když ti je nejhůř, pomoz druhým.

Ústa jsou prodloužením srdce.

Lidský orgán, který se netrénuje, zakrní. To platí pro mozek stejně jako pro všelijaké výčnělky a prohlubně.

Vzdát se? Není komu. Snad sobě?

 

Aforismy

Závistivce nejvíc dožerete, když jim odpustíte.

Některé lidi musíme užívat jen ve velmi malých dávkách.

Každé zobecnění je nebezpečné (a co tohle?).

Jojo. Život je krásný – ale dlouhý… 

Život je docela těžký, a navíc nám zabírá tolik času!

Já si myslím - život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou.

Ať si muži přejí cokoli, stejně je nakonec porodí žena!

Nemohu vám říci svůj věk, on se pořád mění.

Stárnutí je zlozvyk, na který nemá opravdu zaměstnaný člověk čas. (možná od O.Č.)

 

Když jsem dostával hodně reakcí, abych ještě dal dohromady Maléry II, shromažďoval jsem si další, dosud nepoužité aforismy a moudra. Ale jak jsem předpokládal, do dalšího psaní se mi zatím nechce, a tak vám ty dosud nepoužité představím taky. Jsou to: 

 

Moudra

Podnikání je někdy postaveno na étosu: začít od nuly, nekrást, nepodvádět a platit daně.

Kdo nechce peníze vydávat, nedokáže je ani vydělávat.

Ženská může zuřit, ale i při tom by jí to mělo slušet.

Dokud jsem živ, budu spoléhat na sebe. Až zemřu, budu spoléhat na Boha. (A myslím si, že On to tak chce.)

Nikdy ti nezapomenu, že jsem udělal chybu a ty ne…

Bolest je dočasná, ale vzdát se… je navždy. (Neznámý závodník)

Kdo chce s vlky vyjít, musí s nimi výt. (Opravené přísloví)

 

Aforismy

Stihne vůbec umřít, kdo nechává všechno na poslední chvíli?

Já svým známým nejvíc zazlívám to… že stárnou.

Život je krásný a tak je lepší umřít až na jeho konci.

Je krásné lhát za peníze.

Muži vědí, co chtějí, vědí, jak toho dosáhnout a poznají, že se jim to podařilo. To vše na rozdíl od žen.

 

Aby to nebylo jen o mně, tak přidávám, co jste se v Malérech mohli dočíst od jiných autorů:

 

Zajímám se o svoji budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života. (Ch. F. Kettering)

To nejcennější, co ti rodiče dali, ve vodě neutone, v ohni neshoří. (Upravené ruské přísloví)

Osud nás netrestá, jenom pobízí. (Patricie Holečková)

Je smutné stárnout, ale krásné je zrát. (B. Bardotová) 

Jestli se poučíte s porážky, tak jste vlastně nic neztratili. Neúspěch je pouhou objížďkou, není to slepá ulice.  (Zig Ziglar)

Ke klacku sahá ten, komu došly ideje (Karel Marx)

Disonance jsou tím tvrdší, čím víc se blíží harmonii (J. S. Bach)

Jen rány dávají tvar věcem (Karl Schulz). I lidem (O. Č.)

Učitelé vám otevřou dveře. Vstoupit musíte sami. (Čínské přísloví)

Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic. (Voltaire)

Není to tak, že bych se bál smrti. Jen u toho nechci být, až k tomu dojde. (Woody Allen)

Nikdy neurážejte hlupáky. Je přece výhodné mít na své straně většinu. (podle A. S. Puškina)

Kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu, hlupák ze všech stran. (Židovská moudrost)

 

A kdybyste opravdu chtěli přídavek, tak mám několik dalších citátů a výroků jiných lidí, které jsem nepoužil a teď by mě mrzelo, kdybych se o ně s vámi nepodělil. Tak prosím:

 

Moudra

Život je od  toho, abychom mohli pomáhat těm, kteří mají trable. (MUDr. Rajko Doleček)

Minulost nikdy nejde oddělit tlustou čárou, pokud ji nejprve nepřijmete a nezpracujete, nevezmete si z ní pro sebe poučení a nezměníte své chování a myšlení. Jinak si ji nesete s sebou. (Josef Kordík, farář)

Ticho je zábava (Finské úsloví)

Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. (Christian Morgenstern) 

Ve dvou se problémy řeší snadněji, ale je jich dvakrát tolik. (Patricie Holečková)

Nevěste si život jen na jeden hřebík. (Zlata Adamovská v MFDnes)

Každé neštěstí, neúspěch nebo bolest s sebou přináší semínko stejného nebo většího zisku. (Napoleon Hill)  

Je lepší být nezodpovědný a zachovat se správně, než být zodpovědný a chybovat. (Winston Churchill)

 

Aforismy

Kdo podniká, nachází se jen ve dvou stavech: buď právě hodně pracuje, anebo hodně pracuje na tom, aby mohl brzy hodně pracovat. (Martina Kociánová, bývalá televizní moderátorka)

Domov je jediné místo, kde můžete říkat, co chcete, a nikdo vás neposlouchá. (Oldřich Fišer)

Není důležité vyhrát, ale dobře u toho vypadat. (Kristiina Mäki, současná česká rekordmanka v bězích)

První půlku života vás ničí vaši rodiče a druhou půlku vaše děti. (Clarence Darrow)

Manžel je člověk, který ženě pomáhá v těžkostech, do nichž by se nedostala, kdyby si ho nevzala. (Helen Rowlandová – to není ta opěvovaná Rowlingová s Potrhaným Harrym)

Nerad bych si zkazil svoji špatnou pověst. (Leoš Mareš)

V dětství děláte legrační obličeje do zrcadla. Ve starším věku vám to zrcadlo vrací.  (M. Mansfield)

 

Tak a dost. Čtěte Maléry! 

 

 

 

CO SE DĚJE?  DĚJE SE MÁLO, LEČ POŘÁD NĚCO  

27. dubna 2015

Tak jako jiné zboží, má i většina knih jediný život, během něhož prodej vyvrcholí a pak klesá. Totéž se od vánoc děje s naší knížkou, kterou jsme vám, vážení čtenáři, po mnoho měsíců trpělivě vnucovali. Nezoufejte vy, příznivci knihy a budoucí čtenáři. Knížka nemizí z knihkupectví (pouze ji musí rychle doobjednat) a už vůbec nemizí z našeho vlastního prodeje prostřednictvím těchto stránek.

Hodně jsme komunikovali s webovými stránkami určenými seniorům, už o tom byla zmínka minule. Pak jsme přidali webové stránky žen, které jsou většinou na mateřské a rády brouzdají internetem. Víme, že samy si asi Maléry kupovat nebudou, ale přece je to výborný dárek pro vlastní matku, otce a dokonce i tchyni. Mnozí z vás už to sami víte.

Já sám jsem prodával jen občas, ale stálo to zato za to. Objevil jsem například kamaráda z vojny, Bořka, o němž se můžete dočíst v epizodách z vojny (jednu z nich přetiskujeme v oddíle Ukázky z knihy). Docela jsem ho po 43 letech potěšil a už knížku čte. Podobně jsem vystopoval Olgu Walló (také úsměvná zmínka v knize, rychle si najděte strany 56-57). Tato známá překladatelka filmových dialogů a spisovatelka nyní žije v ústraní šumavské vesničky. Už brzy zde na webu – pomůcky pro život od autora Malérů. 

 

MALÉRY SE ROZLÉZAJÍ PO NAŠÍ VLASTI

2. února 2015

Jak zjistil náš geniální autor, ono se v životě pořád něco děje. Takže vám teď napíše o tom, co vás tak moc zajímá.

Předvánoční vlna

Jako všichni vydavatelé, svezli jsme se i my s našimi Maléry na vánoční vlně, kdy se kupují dárky a tedy i víc knížek. Spousta lidí kupuje, na co přijde, ale několik desítek těch, kteří si v knihkupectvích po celé ČR naši knížku koupili, to určitě udělalo z jasného důvodu - chtěli mít originální dárek pro vlastní rodiče nebo dospělé děti, pro sousedy, přátele (nebo pro nepřátele, pokud se jim samým nelíbila).

Dokonce už i na Slovensku nás zlevnili. Tamější ceny jsou někdy neúnosné, třeba bux.sk knihu nabízí za 12,89 eur, v přepočtu takových 330 Kč za jediný výtisk. Strašné. Naozaj rátali s gigantickým dopytom?

Knihovny

Jak jsme se přesvědčili jednoduchým průzkumem, Maléry a já půjčuje hodně knihoven po celé republice. Například Svitavy, Police nad Metují, Chrudim a další. Dokonce i obce jako Vlkov, Pavlov nebo Hodkovice nad Mohelkou (promiňte, ale kde to všechno je?). Někdy do svého informačního systému přidávají vlastní charakteristiky – tak třeba Městská knihovna v Praze píše: „Úsměvně laděné autobiografické vyprávění českého sociologa, lektora a analytika.“

Jsme i v katalogu Akademie věd ČR… To tedy fakt nevíme proč hned v Akademii věd, asi kvůli Čepelkovu zákonu životního cyklu (najděte si v knize na straně 246). Nebo snad kvůli jeho dětskému experimentu s hořlavostí hovna (40 let před filmem Pelíšky)?

Ve svém fondu mají knížku samozřejmě i velké knihovny jako Liberec, Ostrava nebo Zlín. Dokonce jsou někdy rezervované („na záznam“), což ukazuje na velký čtenářský zájem. My si toho moc vážíme, že knihovny nakoupily… Ale… jsme prostě raději, když si každý zájemce koupí knížku novou, chápete…

Senioři ve čtenářské ofenzívě?

V uplynulých týdnech jsme komunikovali s provozovateli několika webových stránek pro seniory. Vzniklo z toho několik pěkných příkladů spolupráce. Jen si poklikejte na jejich stránky, na některých jsou i další úryvky z knihy…

http://www.sensen.cz/aktuality/2015/pridejme-zivot-letum!/

http://www.senivia.cz/clanek/malery-ja-vy/

http://www.i-senior.cz/uryvek-z-knizky-malery-a-ja/

Dali nás dokonce i na facebook:

https://www.facebook.com/pages/i-Senior/180165445363924

 

Pomozte šířit…

Blíží se doba (už v květnu!), kdy nám prodejci mohou vrátit neprodané výtisky. To by pro autora byla pohroma, neb nevydal knížku kvůli zisku, ale protože chtěl udělat radost jiným lidem, pobavit je a možná jim poskytnout i pár podnětů k zamyšlení.  

Ostatně, podívejte se na fotografii: autor na ní čte úryvky z Malérů na předem velmi propagovaném setkání na nádvoří hradu. Že ho (autora) máte také rádi? Tak doporučujte… 

 

Co bude?

2.prosince 2014

Před vánoci plánujeme dva skutky:

9. prosince se v 17 hodin sejdeme v knihkupectví J. Fryče v Liberci.

Vytvořili jsme k tomu leták.

 

Máme předvánoční cenu – jen 180 Kč za knížku

(již včetně poštovného), v případě dobírky 210 Kč. Objednejte si pro sebe nebo jako originální dárek pro přítele, manžela, dospělé děti, rodiče nebo sousedy. Jak jsme už psali: Kdo se začte, ten se už neodečte. Říká to i většina čtenářských ohlasů (podívejte se).

 

Co bylo?

2.prosince 2014

V listopadu opakovaně doporučoval naši knihu na Rádiu Country … Miloň Čepelka. Znáte ho z Divadla Járy Cimrmana i jako autora mnoha pěkných knížek. Miloňovi se naše Maléry zalíbily natolik, že je propagoval v Knižní hitparádě. Děkujeme.

(Mně jako autorovi říkal do telefonu, že jeho rodina pochází z Kramolny u Náchoda, ale že příbuzní asi nejsme. Než jsem mu stačil říct, že můj otec taky pocházel z Kramolny u Náchoda, spojení se přerušilo. Takže to zatím neví a já ho před vánoci překvapím – ledaže byste mu to někdo prozradil.)

Napsal mi Karel Radvanovský z Jaroměře (82 let). Co napsal, to jsme už minule v Ohlasech otiskli. No a skutečně jsem jej navštívil. Měl s manželkou velkou radost a dobře jsme si notovali. A dozvěděl jsem se docela klasický malér z jeho vlastního života, z května 1945. Povím aspoň stručně. O svátečním dnu porážky fašismu a vítězství sovětské armády k nim přiběhl soused – pojďte se podívat, starý Hanč, který měl dům a v něm výrobnu razítek, vyvěsil nacistickou vlajku. hned tam všichni běželi, a skutečně – z okna na půdě visel nenáviděný prapor s haknkrajcem. Karlova maminka se tomu dokonce zasmála. Potud komedie. Nyní tragédie: udavač Špaček na starého pána zavolal státní bezpečnost a ti jej odvezli (on ve stáří špatně viděl a v přítmí na půdě vzal mezi vlajkami právě tu špatnou). Karel šel s maminkou domů. Avšak dva soudruzi v civilu si pro ni druhý den dojeli a ona strávila čtyři dny… snad na náchodském okresním soudu. Po čtyřech dnech se objevila doma – a nikdy a nikomu neřekla nic o tom, co se s ní po tu dobu dělo. Jak úděsná a zvrhlá je totalitní moc, že zamkne ústa dospělému člověku!

Každý z nás, milí přátelé, dnes může s radostí vítat své vlastní maléry, protože ty většinou končí happyendem, o němž později může bezstarostně vyprávět… nebo i napsat knížku. Malérům zdar! 

 

Maléry táhnou naší zemí…

11.listopadu 2014

V pátek 10. října jsem jel do Mariánských Lázní, abych se podle plánu setkal v Café Classic s nadšenými čtenáři (totiž kdo přišel, ten Maléry ještě neznal – ale tím lépe, někteří i koupili). Po skončení mi pořadatel řekl: „Za hodinu začíná u Zpívající fontány podvečer s poezií. Všiml jsem si, že v knize máte i básničky, tak přijďte tam a na úvod některou přečtete. To bude překvapení.“

„To bude,“ zděsil jsem se. Protože, jak sami uznáte, v Malérech nejsou žádné verše, které by se daly zarecitovat na tamním Goethově podzimu! A Zpívající fontána? Pokud nevíte, tak je to velká fontána hned vedle lázeňské kolonády. Je proslulá tím, že každé dvě hodiny hraje a přitom si stříká. Srdce lázní. Co tam mám recitovat?!

Dopadlo to tak, že jsem jako předskokan skutečně vystoupil a před užaslými posluchači a dalšími přítomnými kolonisty zarecitoval to jediné, co v Malérech připomínalo báseň – Cibuli. Podívejte se na stranu 82. A já vám ji tu přetisknu hned, ať vidíte, jak milý minimalér nastane, když lidé očekávají Seiferta, Nezvala a Goetha.

 

CIBULE 

Cibule je někdy hloupá.

někdy se i sama loupá,

přitočí se polehýnku,

ať se kouknu pod sukýnku!

 

Rád ji držím, z její vůně

tělo mé i duše stůně.

Svlíkám ji a ona hloubá,

jestli se mi oči úží,

jestli nejsem jenom trouba.

- Svlíknu ji na holou kůži!

 

Cibule – a sama pláče,

když mi do náruče skáče!

Stisknu ji, ať nevyskočí

z rukou mých. Jen ať se stočí

do vlhkého uzlíčku.

 

Cibule už hupky hupky

spěchá – ty můj mazlíčku!

Jak rád odlupuju slupky!  

 

Tato báseň, jak správně tušíte, okamžitě navodila radostnou kolonáladu. Co na to Goethe? 

 

1. Autor si s údivem čte Cibuli před veřejným představením, 2. Recitace Cibule na Kolonádě – je vůbec možné dostat se ještě výš? 

 

Když už jsem byl v Mariánkách, tak jsem si zajel do Klimentova, abych se podíval na kasárna v nichž jsem sloužil v letech 1971-2. (Cože? 43 let to je?! Já jsem fakt tak starý a pořád při smyslech? To bych si tehdy neuměl ani představit. Však vy, kterým je nyní do třiceti, si to taky nedokážete představit. A nesměju se, ani nevyčítám. Naopak, je to normální.)

Důvod byl jasný, vždyť jsem o vojně napsal celou kapitolu (začíná na straně 85). Areál kasáren je přístupný, tak jsem provedl malou exkurzi a … až mi to jemně zaklepalo na srdíčko: Tady je Jugoklub, v němž jsem celou noc prostál, protože jsem si kvůli bolesti v zádech nemohl ani sednout. A oknem nahlížím do zpustlé místnosti – dříve knihovny, kterou jsem tak zázračně zachránil pomocí sovětských románů Rozrušená země, Smějící se kukuřice a dalších (str. 99). A konečně – slavný buzerplac, nástupiště pluku. Tam se konal, vlastně měl konat onen slavnostní pochod, který jsem nečekaně zmařil hudbou z okna velitelského domečku. Takže vám aspoň posílám pár fotek, jak to tam vypadá dneska. Jugoklub, nástupiště a domeček. 

♠ ♠ ♠

Na celostátní konferenci Venkov 2014 v západočeských Konstantinových Lázní jsem jel s odhodláním prodávat. K tomu jsem vytvořil leták s titulkem, který upozorňoval, že v knize téměř nic o venkovu není. A přece – prodali jsme s kolegou 19 knih na místě a další zájemci si museli vzít odkaz na www.malery.cz, neboť na takový zájem jsme nebyli připraveni. Příště beru přívěs. 

♠ ♠ ♠

Ale nyní pohled do budoucnosti. V úterý 9. prosince se uskuteční dlouho plánované setkání čtenářů se mnou a současně také moje se čtenáři. V knihkupectví a minikavárně u Fryče v Pražské ulici v Liberci. Asi od 17 hodin, to ještě musíme upřesnit. Těšte se, já se taky budu těšit.

Zveme vás všechny (taky ty, kteří ještě knížku nemají, tyhle zveme se zvlášť širokým úsměvem, že ano). 

 

Léto s Maléry je pryč, podzim přinese spoustu nového

28.září 2014

Spisovatelé si v létě normálně cachtají nohy v Turecku nebo aspoň na Mácháči, ale O. Čepelka ne! Ten ví, že knížka se sama neprodá (nejmenuje-li se autor náhodou Svěrák). Co se tedy od července stalo?

♨    V celém Česku se již prodaly stovky výtisků, většina z nich v knihkupectvích. Bohužel přesné číslo neznáme. Nakladatelství si prodej podle prvních známek pochvalovalo, tak snad to vydrží a vy, ne čtenáři, se ještě připojíte. Monika je připravená poslat vám balíček. 

♨    Nedávno jsme navštívili paní Horovou k náchodském knihkupectví. Řekla, že prodala 15 Malérů (!), přímo od nás tam během května dorazilo lidem dalších 16 (vč. spolužáků bydlících už jinde), takže celkem jsme rodný Náchod pokryli slušným kobercovým náletem 31 Malérů (!!).

♨    Jeden výtisk si vyžádal Miloň Čepelka, autor  známý např. Cimrmanem, tak doufáme, že na Rádiu Country Maléry doporučí.

♨    Náchodský deník otiskl rozhovor s autorem.

♨    Již několik týdnů probíhá komunikace se správci běžeckých serverů, kteří vědí, že velká a svým pojetím i obsahem zcela neotřelá kapitola se v Malérech věnuje běhání. Na asi nejsledovanějším serveru pro běžce behej.com si za první týden úryvek z knihy prohlédlo 792 návštěvníků (za první dva dny 293). Četli si o tom, jak na můj život zaútočili lékaři po moskevském maratónu a jak jsem používal techniku CH-CH-Ch (str. 307). Současný stav viz http://www.behej.com/clanek/10745-ukazka-z-knihy-zivotni-bezecky-maler-v-moskve.

♨    Také druhý nejsledovanější běžecký „portál“ reagoval – podívejte se na http://www.bezvabeh.cz/clanek/3046-kniha-malery-a-ja.

♨    Čtenáři zveřejňují své recenze na různých www stránkách (nikoliv tedy jen posíláním přímo sem). Podívejte se například na http://www.dumknihy.cz/recenze?filter%5Bauthor%5D=63964 z 13. srpna nebo na http://www.beletrie.eu/knihy/malery-a-ja.html nebo na https://www.jasminka.cz/kniha-2/Cepelka-Oldrich-Malery-a-ja/EU239090.html. Tady mne zvlášť rozradostnil závěr čtenářovy recenze: „Lidé, čtěte, Čepelka vás má rád.“ J J

♨    Dokonce lidé recenzují knížku ještě dřív, než ji četli – to je vůbec nejlepší doporučení! Viz http://www.databazeknih.cz/knihy/malery-a-ja-205451 (autorka mne naučila nové slovo – spojleroidní! Jen dosud nevím, co znamená…).

♨    Zatím poslední knihu prodal sám autor minulou neděli 10 minut před startem slavného běžeckého závodu Běchovice – Praha  (na 10 km), a sice Janu Dolejšovi, o němž se píše na str. 324-6 (on je tam ten hodný). A těší ho, že závod řádně absolvoval a ještě porazil desítky běžců mladšího věku. Zas bude o čem psát…

♨    Skutečně, podle našeho slibu se O. Čepelka objeví v Mariánských Lázních. Nebude to v září, nýbrž 10. října v rámci týdenního Goethova podzimu. předposlední den tohoto literárního festivalu. Můžete to vidět na http://www.goethuvpodzim.cz/program. Všemu předcházela čtenářská anketa, a tady nás potěšilo, že jste všichni společně dali Malérům druhý nejvyšší počet hlasů (je to vidět na http://www.goethuvpodzim.cz/hlasuj - k dnešku tam bylo 78 hlasů pro Slepou mapu, 62 pro Maléry a 49 pro další titul).

 

Mariánské Lázně, Goethův podzim 2014. Setkání s autorem 

v pátek 10. října v 15,30 hod. 

v kavárně Café Classic na Hlavní třídě. Oldřich Čepelka a jeho Maléry a já.

 

 

Léto s maléry a podzimní turné

2.července 2014

Prvních pár stovek výtisků prodáno! To nás moc těší a děkujeme za přízeň. Na prvotinu dosud neznámého autora je to prý velmi dobré, říkají v nakladatelství. A to máme léto – co teprve předvánoční knihobraní?! 

Náš známý neznámý autor se chystá na podzimní turné! Přesněji – v září se objeví v Mariánských Lázních, kde se setká se zájemci o knihu. Pak taky v Liberci, u Fryče. Dál zatím nic, ale dvě místa se už taky dají označit za turné, ne? Přejeme málo trémy a hodně nadšených kupujících.

Přidali jsme další úryvek z knihy (pro dosud nerozhodnuté) a několik dalších ohlasů. Na většinu z nich už autor sám odpovídá. Že by se mu stýskalo po psaní?

Setkání s knihou a autorem: září - Mariánské Lázně a Liberec u Fryče. 

Konkrétní dny a místa upřesníme.

 

Autor se baví 1, 2, 3...

Nenechavá kamera Luboše Řeháka zachytila na konci června autora při prezentaci v obci Val u Dobrušky. Navalil se tam na pozvání místní akční skupiny, a jak vidíme z fotek, asi ho v knize něco zaujalo… Že už by si nepamatoval, co tam kdysi napsal? 

autor se baví 1autor se baví 2autor se baví 3

 

Maléry se vrší...

Knihu prodáváme i přímo. Podle příležitostí, hlavně tam, kde se právě octl sám autor. 

1.června 2014

Čtyři krásné příklady, jak se mi daří amatérsky Maléry prodávat, jsou z jediného týdne na konci května. Pro ty, co nemají čas číst, to shrnu do několika vět. První knihu jsem (po předchozí dohodě) prodal ve volební místnosti. Tak veselé volby do Evropského parlamentu asi nikde nebyly. Druhou o den později jsem prodal mezi 4. a 10. kilometrem běžeckého závodu. Stačilo převyprávět pár historek, hlavně tu na str. 354, a závodnice za mnou volala, abych na ni v cíli počkal i s knihou.

Třetí knihu jsem prodal už za tmy na okraji Prahy, když jsem gangsterským způsobem zablokoval odjíždějící auto poslankyně N. N. Půl hodiny před tím tvrdila, že si ji koupí, tak jsem přešel od slov k činům. A čtvrtou jsem se snažil prodat… slepému. Já vůl si toho nevšiml a přesvědčoval ho, jak si v knize počte!

Maléry se vrší. Co bude dál?   

 

 

Chichichi chácha

2. května 2014 

Titulek je citátem z prvotiny a údajně i posledtiny nadějného autora, teprve 66letého Oldřicha Čepelky z Náchoda a Liberce. Autor se údajně narodil 25. července 1948, aspoň to tvrdila jeho matka (on sám si ani nevzpomíná, jestli u toho vůbec byl). 

Není to román, je to neformální vyprávění postavené na faktech. Takové, jaké můžete někdy slyšet při přátelském posezení kolem stolu. Jsou to desítky epizod ze života autora, který se svou aktivitou či zcela náhodně dostává do prekérních situací, které někdy řeší on, někdy někdo jiný a někdy vůbec nikdo. To vše na pozadí skutečných událostí od 50. let přes 1968, 1989 až po současnost. V různých městech ČR a v různých zemích Evropy, kam jej život zavál. Z Náchoda přes Mariánské Lázně do Liberce, od Finska přes Portugalsko po Korsiku. Ne vždy veselé, ne vždy k popukání.

Kniha plná autorových i cizích bonmotů, které jste dosud nejspíš neslyšeli. Připravte si tužku, budete si dělat výpisky… Kdo se třeba jen na hodinu začte, ten se už neodečte.

  • Dorazil z Itálie do Náchoda vagón čokolády?
  • Jak spojit buňky totálně zlomené čelisti?
  • Proč spadl vojín Minařík do lůna generálního štábu armády?
  • Kdo je autorem citátu Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou?
  • Jak vypadá správný bezceler?

Na všechny otázky (i když jste si je nepoložili) ochotně odpovídá kniha Maléry a já.

 

Maléry a já a vy – skvělá kombinace pro sqjelé večery

Neváhejte s koupí a objednejte si knížku na tomto webu - stačí vyplnit objednávkový formulář a pokud se už neůžete dočkat, zůstaňte ještě chvilku a podívejte se na ukázky z knížky.

Aktuality

28.04.2015 12:20

Útvarová knihovna

Vojenský útvar Mariánské Lázně (motostřelci), rok 1972. Žádné počítače, žádný internet, žádné maily. Ruka, psací stroj a telefon. … Nás, z politických důvodů neuznaných absolventů vojenských kateder VŠ, bylo u pluku osm nebo devět. Hned jsme se poznali, neboť věkový rozdíl v jinak zcela mladém...
Celý článek
05.02.2015 21:03

Jak sejmout soudruha

V sedmdesátých letech byli pochopitelně na vedoucích místech především bývalí dělníci, nejvýše mistři nebo řemeslníci. Všude, kde to jen trochu šlo. Nebyli to úplně všechno praštěný soudruzi, často se do toho jen nějak přimotali, z různých důvodů funkci vzali a v příbuzenstvu se o tom moc nešířili....
Celý článek
11.11.2014 12:57

Na vojně

„Nehovořte, vojíne, když se mnou mluvíte!“ (pplk. Glogar) Když se bývalí vojáci rozhovoří o vojně, většinou vzpomenou jen na pivo a na holky a jak se zašívali. Tak doufejte, že tady to tak monotónní nebude. Dnes máme profesionální armádu a vojenská služba není povinná (100x škoda pro mladé chlapy a...
Celý článek
15.08.2014 13:55

Honím ptáka (90.léta)

Naprosto šílenou scénu jsem zažil přímo ve své kanceláři. Já používám menší kancelář se dvěma okny a ta kancelář je propojena dveřmi s další a pak ještě s další. V té poslední tehdy pracovala Lída Samešová na nějakém neziskovém projektu. Pomáhala mi však jako asistentka i v mém podnikání. Lída byla...
Celý článek
03.07.2014 22:24

V kříži (80. léta, mně bylo pod 40)

…Brzy ráno jsem se probudil, chtěl vstát a hned jsem sebou sekl na zem vedle postele, na břicho a s pusou pět centimetrů od elektrické zásuvky. Tam mě taky později našla doktorka Boháčová, kterou zavolala má žena, když viděla, že jen chroptím. Protože jsem byl otočený směrem ke zdi, nevěděl jsem,...
Celý článek
04.05.2014 21:56

Zápas o mouku (70. léta)

Začalo to tím, že jsem si vyjednal podnikovou rekreaci na chatě vysoko nad Pecí, směrem na Sněžku. Objevil jsem se tam obtěžkán třemi velkými kufry (ty na kolečkách ještě neexistovaly) a dvěma ženami v pokročilém stadiu těhotenství. Byly to moje žena a moje sestra. Měly už pořádná bříška, ale přece...
Celý článek
04.05.2014 21:53

Na poště (60.léta)

K nezapomenutelným zážitkům (bohužel i pro mnohé obyvatele Náchoda) patří i moje letní brigáda na poště. Bylo to po skončení deváté třídy, když naši usoudili, že bych měl taky poznat, jak se vydělává na chleba. No to si teda naběhli! Samozřejmě, jako vždy, nemohl jsem za to, jaký řetěz událostí...
Celý článek