Honím ptáka (90.léta)

Naprosto šílenou scénu jsem zažil přímo ve své kanceláři. Já používám menší kancelář se dvěma okny a ta kancelář je propojena dveřmi s další a pak ještě s další. V té poslední tehdy pracovala Lída Samešová na nějakém neziskovém projektu. Pomáhala mi však jako asistentka i v mém podnikání. Lída byla při své vysoké postavě a lehce klátivé chůzi milá a jemná dívka, vždy zdvořilá, ochotná pomoci. Ideální asistentka, na níž se můžete spolehnout. 

Byl zrovna den, kdy ve firmě nebyl nikdo další, ale já si zavřel spojovací dveře, abych měl klid a taky aby nebyl takový průvan. Byl totiž velmi teplý den a okna jsme měli vyklopená. Poklidné budování kapitalismu pomocí počítače skončilo ve chvíli, kdy oknem vlétl dovnitř jakýsi pták. Chvíli se bezmocně třepotal v koutě, pak začal létat křížem krážem celou místností, pak se na chvilku usadil a hned zas odstartoval, aby narazil na sklo sousedního okna. A tak bylo třeba, abych mu přispěchal na pomoc. Začal jsem ho tedy všelijak nahánět, mával jsem rukama, volal kšc a „Že tě nedostanu ven?“ Mávaje novinami, narazil jsem si prst na roh skříňky, vykřikl, zanadával a zase „Tak pudeš ven, nebo ne?“ 
Přibližně v tomhle okamžiku se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře a tichý hlas: „Pane Čepelko, co to tam děláte?“
„No co?!“ vykřikl jsem zuřivě. „Honím ptáka!“
„Prosím?“
„Ptáka honím a on…,“ začal jsem, a najednou mi došla slova. Průser! Co jsem to řekl?! Propánajána! Přitom je to pravda. Zalapal jsem po dechu. „Víte… Lído… pojďte prosím vás dál. Já vám to musím vysvětlit… Proboha, nebojte se a neodcházejte, já vám to musím hned ukázat… totiž vysvětlit, co se mně stalo…. Ježišmarjá, on snad uletěl! No to je průšvih, já vám ho chtěl ukázat…!“ 
Opatrně vstoupila. „Cože??“ vykulila své obrovské upřímné oči. „Co jste mi chtěl ukázat?“
„Přece ukázat toho ptáka,“ řekl jsem nešťastně, „proč myslíte, že vás sem volám?“ Další pecka z mý pusy! Čím dál hůř!
Cítil jsem, jak rudnu, a začaly se mi třást ruce. „Podívejte, Líbo, je to tak, že mi sem do kanceláře vletěl pták. Opravdu, pták, takový středně velký, černý. Asi už uletěl, ale vy mi snad věříte, že – ne, je tady! Je tady!“ začal jsem najednou nadšeně řvát. „Je tady, pojďte rychle sem!“
Přistoupila ke mně, a skutečně, v koutě za skříní byl ten nešťastník nalepený na stěnu.
„Vidíte? Vidíte?“ vykřikoval jsem vítězoslavně. „Podívejte se dobře, že to je živej pták… Vidíte ho? Tak je tam ten pták, nebo není?“ křičel jsem a trochu jí nasměroval hlavu směrem dolů. Pak jsem znovu dokořán otevřel okno a pták náhle frnk a byl venku.
„No tak vidíte, pane Čepelko,“ řekla mi ta dobrá duše. „A vy jste se tak bál, že se vám to nepovede.“