Jak sejmout soudruha

V sedmdesátých letech byli pochopitelně na vedoucích místech především bývalí dělníci, nejvýše mistři nebo řemeslníci. Všude, kde to jen trochu šlo. Nebyli to úplně všechno praštěný soudruzi, často se do toho jen nějak přimotali, z různých důvodů funkci vzali a v příbuzenstvu se o tom moc nešířili. Ale bylo panečku i dost takových, kteří na sebe byli pěkně pyšní. Podařilo se jim totiž překročit práh vlastní neschopnosti a když se to zkombinovalo s přehnanou sebejistotou, vypadla na světlo boží (tedy vlastně na světlo Říjnové revoluce) nejedna barvitá postavička. 

Takovou byl i Stanislav Dusala, vedoucí kádrového oddělení. Říkali jsme o něm, že je jako ojetý automobil: špatně mu to zapalovalo, u nosu svíčka, pomalý rozjezd (zato pak neuměl včas přibrzdit). Slynul jako mnoho vulgárně založených mužů svým nekrofilním jazykem (ten se vyznačuje častým nadáváním, nadměrným používáním slov análního původu jako do pr…., do řiti, to je k pos.…, do hajzlu, až k nadávkám genitálního původu – což se na kádrovém oddělení strany zvlášť dobře vyjímalo).  

Právě při nahodilých kontaktech s tímto soudruhem jsem si ujasnil, že i některé lidi musíme užívat jen ve velmi malých dávkách. Jinak se totálně otrávíme. 

Zatímco personální se staralo o nábor pracovníků, jejich přijímání a propouštění, kádrové mělo poslání na úplně jiné úrovni: vyhledávalo soudruhy do funkcí, školilo je, rozhodovalo o povýšeních a vyznamenáních a podobně. Takže uznáte, že oddělení nemohl vést jen tak někdo. Ani v Tepně nevedl. Vedl ho člověk se základním vzděláním, bývalý dělník, o němž se říkalo, že se mu přestalo chtít makat a že jeho úraz na prstu levé ruky nemá takové trvalé následky, aby se musel stát vedoucím kádrovky. Leč stal. 

Pak se ale nedivte, že ho nikdo neměl zvlášť rád. Když přišel do místnosti, podezřele jsme umlkali. Žádné narážky, žádné podnikové drby. Tak to bylo až do osudné čtvrteční porady, která byla posledním veřejným (dá-li se to tak říct) vystoupením soudruha Dusaly před jeho odchodem do sousedního podniku. 

Náměstek svolával na čtvrtek v jednu hodinu pravidelné porady. Tam jsme museli všichni, protože jsme se seznamovali s plněním podnikového plánu, dostávali nové úkoly, zbavovali se starých a dozvídali se, jak si zpevníme závazek, abychom nezaostali za ostatními budovateli komunismu. Takže jsme se všichni nahromadili k sekretářce, jenže náměstek pořád neotvíral. Jana zjistila, že porada se o pět minut odkládá.

„Tak to ještě stihnu,“ zaradoval se největší soudruh mezi námi a kvapně odkráčel. A nevracel se.

Zato náměstek nás pozval dál, my se rozesadili v jeho obrovské kanceláři a spořádaně čekali, až se ujme slova. „Kde je Standa?“ zajímal se.

„Jen si odskočil.“

„No dobře, tak chvíli počkáme.“

Za pár minut: „Tak kde je?“

„Asi se tam zdržel.“

„Běžte ho zavolat,“ pokynul šéf mně a vedoucímu Hrčkovi.

Prošli jsme rychle chodbou, já k jeho kanceláři (zamčeno), Pepa Hrček na pánské záchody. Přišel jsem tam, právě když svým hřmotným stylem volal: „Tak kde seš? Náměstek se vzteká.“ Nečekal na odezvu a začal prudce rozrážet dveře kabinek.

Bác! rozrazil jedny a hned s nimi praštil do hlavy hledaného soudruha, který tam v předklonu seděl a s funěním se snažil urychlit své dílo. Dostal do hlavy takovou šlupku, že se svezl ze sedátka a na chvíli omdlel.

Hrček něco zaslechl, chtěl znova otevřít, ale ono to nešlo. Soudruh Dusala po tom úderu padl tak nešťastně, že zašprajcoval dveře od kabinky. Byla z něho vidět jen jedna ruka pod dveřmi.

„Průser,“ šeptl Pepa, „běž pro pomoc, ale nedělej poplach.“

Asi jsem to špatně pochopil, protože jsem běžel do kanceláře náměstka a hlasitě vykřikl: „Honem na pomoc! Dusala se zaklínil na záchodě!“

No co myslíte, že jsem způsobil? Okamžitě se všichni včetně žen zvedli a běželi na pánské záchody, aby viděli to, co my: Dusalovu ruku nehnutě ležící na dlaždičkách po dveřmi. Začala horečná porada, jak se k němu dostat. Ženské bez dechu přihlížely.

„Někdo to musí přelízt“, rozhodl náměstek. To jo, někdo jo, ale kdo přeleze mezi kabinkami, když Hrček je před invalidním důchodem, Honza Vroubek i sám náměstek jsou tlustí a já mám nahlášená bolavá záda. „Tak ty, Honzo,“ určil nadšéf.

Honza to z vedlejší kabinky jako ukázněný člen Lidových milicí se supěním zkusil, ale brzy se zaklínil u stropu a jen hlásil: „Vidím ho, leží tu.“ Teď jsme měli zaklíněné dva: Dusalu na zemi a Vroubka u stropu mezi kabinkami. 

No a to bylo vlastně vyvrcholení celé záchranné akce. Dusala po chvíli přišel k sobě, Vroubek se zase odklínil nazpátek, pak se oba oprášili a šli na poradu.

„Tos udělal naschvál,“ procedil Dusala skrz zuby směrem k Pepovi Hrčkovi.

„Hovno, vole,“ dostal polohlasnou odpověď.

„Šplháš?“ nedal se kádrový soudruh. Ale Pepa už jen mávl rukou.

Nad tím „šplháš“ jsem teda docela dlouho přemýšlel. Je možné v Komunistické straně šplhat tím, že sejmete druhého soudruha dveřmi od WC?