Na poště (60.léta)

K nezapomenutelným zážitkům (bohužel i pro mnohé obyvatele Náchoda) patří i moje letní brigáda na poště. Bylo to po skončení deváté třídy, když naši usoudili, že bych měl taky poznat, jak se vydělává na chleba. No to si teda naběhli! Samozřejmě, jako vždy, nemohl jsem za to, jaký řetěz událostí spustil nějaký nevinný úkon, v tomto případě nutkání na velkou stranu. 

Nastoupil jsem tedy na poštu a nebyla to služba lehká. Například hned v pátek mi řekli, že nastoupím na večerní směnu. Přišel jsem tedy před osmou na poštu a tam mě zavedli k řidiči malého nákladního auta (populární značka Garant, odkud jste sem spadli, že ho neznáte?). Řidič pan Jeřábek mi vysvětloval, že pojedeme do Pardubic na nádraží, kde převezmeme poštu a odvezeme ji zpátky do Náchoda a pak do Broumova, čímž tam budou mít včas dopisy pro ranní roznášku. Říkal to docela klidně, ale přitom si cpal do kapsy pistoli. To mě docela vyděsilo, protože jsem věděl, že mezi Dobruškou a Týništěm jsou docela velké lesy.

„Já budu mít taky jednu?“ špitl jsem nesměle.

Kolemstojící se rozesmáli: „Ty kluku budeš mít nohy, abys mohl utíkat.“

To mě ponížilo, ale patnáctiletým klukům se tehdy pistole nedávaly, takový to byl nesnesitelně totalitní režim! 

Ale protože nás nikdo nepřepadl, tak o tom dál psát nemusím. Vlastně jenom já jsem přepadl, když jsem na cestě zpět usnul a přepadl na stranu řidiče, panu Jeřábkovi do klína. Chtěl jsem jen nastínit, jak byla služba na poště pestrá a odpovědná. 

A vyvrcholilo to hned v neděli. Na poště se tehdy v neděli zveřejňovaly výsledky Sportky.  Pěkně v okně vedoucím do náměstí. (Kolikrát vám mám opakovat, že tehdy nebyl internet ani SMS, dokonce ani televize nebyla rozšířená, takže kde se asi mohli dychtiví občané dozvědět, zda vyhráli?) Vyhlašování Sportky v poštovním okně bylo mezi občany docela populární, takže s ním mnozí počítali. Úkol pracovníka pošty spočíval v tom, poslouchat ve 12 hodin rádio, zapsat tažená čísla, vyhledat kartičky s těmito čísly a ty vyvěsit v okně na hřebíčky na zvláštní nástěnku. Zdá se vám to jednoduché? Mně taky. 

Připravil jsem se svědomitě: K rádiu si položil dva čisté archy papíru a k nim dvě tužky (co kdyby se jedna zlomila?). Nedělní služba byla lehká, pouze se něco uklízelo a hlavně se vyvěšovala ta čísla. Po nich jsem mohl jít domů. Takže jsem u rádia seděl už půl hodiny před hlášením. To víte, že jsem byl trochu nervózní. Za prvé proto, že jsem měl tu odpovědnost vyvěsit výsledky a tím třeba způsobit výbuchy radosti či naopak depresivní bloudění nočními ulicemi. A za druhé i proto, že jsem si pochopitelně sám vsadil, dokonce dvakrát, tuším po šesti korunách, abych si zajistil co největší pravděpodobnost výhry. Také jsem si tato čísla napsal na papír hned nahoru, abych je pak mohl zkontrolovat. 

Tím, jak jsem se odpovědně připravoval, však došlo k tomu, že jsem dostal lehký průjem. Jen takový ten z nervozity. Tak jsem šel na záchod. Zdánlivě to není problém, ale pozor, musel jsem vyjít z pošty na chodbu, pečlivě za sebou zamknout, přejít chodbu, odemknout záchod atd. Brzy jsem byl zpátky. Už za pět minut budou hlášena čísla!

Na poslední chvíli jsem musel vystartovat zase. Vyjít, zamknout, přejít, odemknout atd. Do místnosti s rádiem jsem se vřítil na poslední chvíli. Lépe řečeno pět vteřin po dvanácté (jen na mou obranu: určitě nebylo pět minut po dvanácté, což se stává jen vyloženým smolařům). Takže jsem vběhl dovnitř a už slyším hlášená čísla, rychle ke stolu, zuřivě píšu. Naštěstí redaktor je znovu opakuje, takže jsem je zapsal znova a pak ještě druhý tah. Teď je vyvěsit. Ale ne, musím znovu, snad naposled. Vyjít, zamknout, přejít, odemknout… a jestli to chcete vědět úplně celé, tak ještě  přistoupit, sundat, udělat, vytřít, natáhnout, zamknout, přejít, odemknout, vstoupit. 

Takže je snad jasné, že jsem byl v pořádném stresu, když jsem se chystal provést ten publikační úkon. Za oknem už postávala jedna stará paní s hůlčičkou v ruce a toužebně hleděla na nástěnku. A blížili se další. Tak honem. Hrábl jsem po listu papíru, sebral krabici s čísly a vyhoupl se do okna. Hbitě rozvěšuji, dokonce zavěšená čísla ještě kontroluji. To už byl pod oknem malý zástup občanů. Někteří si čísla opisovali, jiní hned kontrolovali výsledky na svých sázenkách. Další jen ukazovali do okna a kibicovali. 

V pondělí jsem už do práce nešel, ještě večer volali z pošty mámě. Jak asi tušíte, vyvěsil jsem tam čísla, která jsem si vsadil sám, fakt toho bylo na mě v práci moc, vzpomínám si, že jsem celý večer brečel. Z toho ponížení a že mě nikdo neměl rád... 

O rok později jsem šel v létě rovněž na brigádu, abych (jak se vyjádřila maminka) konečně pochopil, co je to práce. Původně to mělo být na celý měsíc, ale opět jsem vydržel jen čtrnáct dní. Tentokrát jsem si sám zvolil pořádnou, chlapskou práci. Na stadiónu na Hamrech se dělala nová běžecká dráha a fotbalový trávník. Není pravda, že mě po 14 dnech vyhodili, protože jsem hromadu travního semene určeného k osetí hřiště vysypal omylem do nějaké díry a zaházel štěrkem. Pravda je, že jsem včas odešel sám od sebe.