Na vojně

„Nehovořte, vojíne, když se mnou mluvíte!“ (pplk. Glogar)

Když se bývalí vojáci rozhovoří o vojně, většinou vzpomenou jen na pivo a na holky a jak se zašívali. Tak doufejte, že tady to tak monotónní nebude. Dnes máme profesionální armádu a vojenská služba není povinná (100x škoda pro mladé chlapy a jejich budoucí manželky!). Dřív to však bylo jinak… Poslechněte si. 

Místem mé vojenské služby byla Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, PSČ 353 01, část Klimentov (abych nezapomněl, tento název si prosím nikde nepoznamenávejte, je to totiž, jak mě tehdy naučili, vojenské tajemství!). 

Vojna dobře nezačala, vedení socialistické armády totiž uvážilo, že bych měl být - z výchovných důvodů - spolu s několika dalšími absolventy VŠ poslán do řádné dvouleté vojenské služby, místo na jeden rok. S výcvikem na bigoše (pěšáka), později poddůstojníka. To zas místo poddůstojníka absolventa. Ten se odlišuje tím, že je na vojně jen jeden rok, na výložkách má stříbrné kolejničky a evidentně je kulturní elitou vojenského útvaru. Tak právě to si generálové či plukovníci nepřáli. Byl jsem tedy zařazen k normální motostřelecké rotě. Tj. k bigošům. Já dostal funkci pomocníka pancéřovníka. 

Pomocník pancéřovníka není ledajaká funkce. Je to spíš poslání. Nevím, jestli si to umíte představit. Když je totiž válka, tak jako p. p. vyběhnete z opancéřovaného transportéru jako první. Zadními dveřmi vyskočíte ven do křížové kulometné palby a pak utíkáte úplně na konec plánované rojnice, kterou má útočící četa vytvořit. Přitom nesete v obou rukách náboje do pancéřovky. Máte samozřejmě kolem krku i samopal, abyste se mohli bránit střelbou pomocí nějaké další ruky. Pancéřové pěsti ale nemůžete odpalovat, protože odpalovací zařízení nese sám pancéřovník. Maximálně s nimi můžete mávat v boji zblízka jako s palcátem. Za předpokladu, že se do boje zblízka vůbec zapojíte, protože jak jsem řekl, p. p. běží první a nejdál a trefit ho je přirozeným přáním každého nepřítele. Zvlášť imperialistického.

Protože jsem na vojnu přišel jako introvert a kondiční běžec, nelze se divit, že jsem netáhl s mazáky ani s absolventy, kteří bojovali proti režimu delším pobytem v posteli. Chodil jsem na rozcvičky s bažanty (mazáci kouřili za kotelnou), ale necvičil s nimi, nýbrž se šel proběhnout. Brzy mi ale povolený okruh v kasárnách nestačil. Hlásil jsem se proto na vycházky, leč většinou jsem nešel s ostatními, tzn. chlemtat pivo do Mariánek. Z brány jsem vyšel spořádaně a do města to bral přes městský les kolem Medvědího pramene. Tam jsem odbočil do houští, svlékl uniformu, tím se octl v teplákové soupravě a z tašky vybalil kecky. Dokonce jsem v tom houští (já blbec!!) nechával i vojenskou knížku. Takový jsem byl vůl. Došlo mi to až jednou, když jsem se vracel a hledal své houští. Kolem nedbale zahrabané uniformy pobíhal pes a jeho panička z cesty marně volala… Fuj, tehdy jsem poprvé zažil bezkontaktní otřes mozku! Už nikdy! 

A to jsem ještě neřekl, že jsem jednou takhle dorazil až do Lázní Kynžvart a cestou zpátky se v lesích ztratil. Už to vypadalo na boj o holé přežití, protože čas návratu do kasáren jsem nestihl a ten blbej les u kasáren ne a ne najít. Ještě jsem zapomněl připomenout, že na západní hranici v roce 1972 by se jednalo jednoduše o vlastizradu a po objevu zahrabané vojenské knížky by tu čekala rota střelců s ostrými náboji. A určitě by se našel někdo, kdo by si chtěl zasloužit opušťák přesnou ranou do vojenského zběha.  

Ale uniforma zaházená větvemi v městském lese i s vojenskou knížkou (kudy spořádaní měšťané chodili na procházky!) nebyla jedinou anomálií mého vojenského života…

(Pokračování v knize.)