Útvarová knihovna

Vojenský útvar Mariánské Lázně (motostřelci), rok 1972. Žádné počítače, žádný internet, žádné maily. Ruka, psací stroj a telefon.

… Nás, z politických důvodů neuznaných absolventů vojenských kateder VŠ, bylo u pluku osm nebo devět. Hned jsme se poznali, neboť věkový rozdíl v jinak zcela mladém mužstvu byl nápadný. Dříve nebo později jsme všichni pronikli do zvláštních funkcí. Tak třeba Pepa uměl německy a proto se stal překladatelem soukromých textů, které dva důstojníci potřebovali pro úspěch svých manželek v práci a při hledání v západoněmeckém katalogu spotřebního zboží. 

Také moje kariéra vojenského knihovníka začala nenápadně. Ještě když jsem byl pomocníkem pancéřovníka, dozvěděli se na štábu, že umím psát na psacím stroji a občas jsem tam chodil vypomáhat instalovaným písařům. Já instalovaný nebyl, prostě jsem tam chodil po ukončení odpoledního nástupu vojsk, po němž následovalo osobní volno. Já šel na štáb rád, protože jsem se aspoň na chvíli zbavil té pakárny. V tom osobním volnu vás pořád někdo šikanuje nebo vy musíte někoho šikanovat (podle toho, co se od vás očekává) nebo aspoň pasivně živořit. Na štábu bylo intelektuálštější prostředí, byly tam papíry a tužky, knihy a ten psací stroj. 

Tím jen vysvětluji, proč si mne všiml i major Kostrhún, který byl zástupcem velitele pro věci kulturně politické. To byla ohromně důležitá funkce, zahrnovala například zajišťování tisku pro vojáky nebo dovážení filmů z nádraží a jejich promítání v Jugoklubu. Naše předvolební kulturní úderka sice skončila fiaskem (rozehnali nás), nicméně důstojníci viděli, že jsme schopní lidé, umíme něco vymyslet, zařídit, dosáhnout. I v dalším životě pluku jsme byli aktivní, já například při rozcvičkách dobrovolně běhal (protože jsem se v civilu chystal na maratón), Bořek si za autoparkem zřídil malou zahrádku (vystudoval totiž botaniku a chtěl se tím v civilu živit) a Tonda uměl zajímavě vyprávět o vínu, jeho pěstování, zpracování a samozřejmě i o jeho pití (byl z jižní Moravy).

Nyní už pochopíte, proč nebylo nic divného na tom, že mne jednou major K. vzal do útvarové knihovny ve zmíněném Jugoklubu. Otevřel dveře a já hned viděl, že něco není v pořádku. V regálech byly spousty knih, ale také jich mnoho, v hromadách i jednotlivě, leželo na zemi. Válely se tam jak padlí sedláci u Chlumce a celý prostor vypadal značně zpustle a neudržovaně. 

„Knihovník šel nedávno do civilu, bohužel se pak zjistilo, že knihovnu řádně nevedl,“ oznámil pochmurným hlasem major. Pohlédl na mě, ale mně ještě nic nedocházelo. 

„Dokázal byste to dát do pořádku?“ pokračoval. 

Mlčel jsem.

„Když ano,“ dodal podbízivě, „mohl byste být trvale přeřazen na funkci knihovníka“. (To znamenalo jediné: na praporu bych byl nadále veden jako pomocník pancéřovníka, avšak celý den bych byl knihovníkem, možná ještě dovozcem novin a filmů pro vojáky. Nemusel bych cvičit ani se nechat buzerovat. Juchůúůú, hurá!)  

Pomalu jsem na něj mlčky pohlédl, pak jsem postoupil kupředu, zkušeným pohybem přejel dlaní po regálu (škoda, že jsem neměl bílé rukavičky), rozhlédl se po zbídačelé místnosti a nakoukl do malé kancelářičky, která byla za půjčovnou. 

„Tak co?“ ptal se netrpělivě. 

„Chybí tady hodně knížek, co?“ řekl jsem zkusmo. 

„Bohužel, asi jich zmizelo docela dost,“ odpověděl a v hlase jsem postřehl naději. „Víte, já se na něho chystal, ale oni ho propustili náhle, o dva týdny dřív, než měli, asi nemusel tolik nasluhovat.“ To musel být pěkný sígr, pomyslel jsem si, když musel nasluhovat tolik, že se to i velitelům pletlo. Nasluhovat znamenalo být na vojně o tolik dní víc, kolik jste byli za celou vojenskou službu ve vězení, nebo i za jiné události, které se do výkonu služby nepočítaly.  

Řekl jsem rádoby uvážlivě: „Vést knihovnu ale znamená taky odpovědnost za svěřený majetek, hlavně za ty knížky, které tady ale nejsou.“ 

„Ano, ale v tom bych vás podpořil. Ze začátku… víte, ze začátku je potřeba udělat to hlavní: obnovit knižní fond, dát do pořádku přírůstkové katalogy a uklidit to tady. Příští měsíc začnou zas jezdit armádní kontroly útvarových knihoven.“ 

Aha. Tak takhle! Má přijet kontrola, v knihovně evidentně chybí stovky knih a za všechno nakonec zodpovídá soudruh major. A nabízí mi vysvobození z každodenní pakárny a taky jedno z nejsilnějších mezilidských pojítek – svou spoluvinu.  

Šrotovalo mi to v hlavě naštěstí docela rychle, abych se neunáhlil. Jiného kandidáta zatím určitě nemá. „Mohu se rozhodnout do zítřka, soudruhu majore?“ pravil jsem profesionálním tónem. 

„No když myslíte, tak samozřejmě ano. Jen berte, dokud můžete, já si myslím, že ten začátek zvládnete a pak to pro vás bude skvělý ústup tam z toho,“ kývl směrem k budovám praporu.

To vše jsem věděl, ale znáte přece pravidla úspěšného vyjednávání! Rozloučili jsme se. 

Druhý den jsme se sešli na předválečné poradě. 

„Co k tomu budete potřebovat?“ zeptal se věcně. Přál jsem si džíp s řidičem, průvodní dopis a aby předem zavolal na ředitelství Státních lázní. 

Čtenář dobře ví, že Mariánské Lázně byly a jsou zamořeny desítkami léčebných domů. Tehdy všechny spadaly pod jeden podnik a moje úvaha byla docela prostá: Mým prvním úkolem je sehnat ve velmi krátké době desítky, možná i stovky knížek. Kde je vezmu? Kde asi jsou nějaké volné knihy? Co třeba knihovny lázeňských domů? Přece když sem jezdí pracující léčit se a zašukat si, musí tu mít i nějakou kulturu v podobě dobře zásobených knihoven. Mohl bych si je snad vypůjčit na dobu té armádní kontroly? Toto řešení jsem brzy zavrhl, protože knihy jsou označené a orazítkované a taky by vyšlo najevo, že chystáme grandiózní podvod. Ale směr řešení byl správný – kupředu útokem na lázeňské domy!

A skutečně. Jak jsem brzy zjistil, všechny měly ve skladech mraky knih, které už nikdo nečetl a daly by se vyřadit, jenže to byly knihy, které se jednoduše nesměly spálit či hodit do sběru. To nešlo, jak hned pochopíte. Proto bylo pro všechny darem z nebes, že ty ležáky mohli věnovat místní vojenské posádce. 

Věnovali a my jezdili další dny po lázeňských domech a brali celé hromady. Ty jsem soustřeďoval odděleně od těch, které už v knihovně byly a po nocích (!) psal přírůstkové seznamy. Přesněji řečeno, vzhledem k tomu, že ty získané knihy byly vydány před mnoha lety, musel jsem nafixlovat celé přírůstkové katalogy. 

To byla docela složitá operace. Dnes je snadné fixlovat – v počítači nahradíte jeden seznam jiným nebo tam můžete všelijak přepisovat, používat klávesy Delete a Enter a Ctrl C, Ctrl V. Jenže přírůstkové katalogy byly ručně psané seznamy v tlustých svázaných sešitech. Jeden takový sešit vydržel třeba pět let. Takže ve výsledku to muselo být nejen všechno ručně zapsané, očíslované a napodepisované, ale ten seznam nemohl být napsán najednou a jedním člověkem. To by nás okamžitě odhalili. Musel jsem použít různá písma a vůbec napodobit mnohaletý (asi dvacetiletý!) vznik těchto katalogů.  

Psaní přírůstkových katalogů bylo naprosto bizarní událostí. Zorganizoval jsem skupinu asi šesti lidí, kteří se pravidelně střídali a postupně zapisovali právě získané knihy, které ovšem – podle roku vydání – míchali s těmi, které tu již byly. Přitom se museli trefit do řady přírůstkových čísel. Takže nejdřív jsme všechny (!) knihy museli seřadit podle roku vydání – jak ty nové, tak ty dosavadní. Pak jsme vytvářeli katalogy. 

Jednotliví pisatelé psali svým vlastním rukopisem nebo trochu změněným (oblíbený byl opačný sklon písma), občas naplánovali drobný mazanec nebo kaňku. Lumír Vanča si dokonce vymínil, že bude do katalogu psát zeleným inkoustem! (A sežeňte ho v roce 1972.) 

Já vím, byl to grandiózní podvod a vlastně moje první kolosální mystifikace v životě. Ale byl to podvod na úrovni těch nejlepších podvodů, o jakých se píšou romány a točí filmy. Tři týdny po zahájení prací jsem majoru Kostrhúnovi hlásil: Splněno!

Přišel do knihovny – a užasl. Na regálech v řadách vyrovnané zástupy knih čekajících dychtivě na nové čtenáře. Vzorně uklizeno. Dokonce kytička ve vázičce (na vojně něco neuvěřitelného, ale děláme přece kulturu). Nahlédl do kanceláře – na stole úhledný komínek přírůstkových katalogů. Pravda, ty starší byly už trochu rozstřapené a zamazané, ale to se nedivte, když jsou někde z roku 1955! (Tondovi a Bořkovi dalo docela dost práce, aby z nových a vázaných sešitů s pevnými deskami udělali staré. Házeli s nimi před Jugoklubem na zem, třískali s nimi do stromu, polévali je vodou a ještě jinak jim ubližovali, aby vypadaly věrně. A skvělý výsledek!)

Zástupce velitele pro kulturně politické věci chodil nevěřícně kolem regálů, dotýkal se uctivě knih a neměl slov. Obličej se mu rozzářil a už už se nadechoval, aby mi vyslovil své hluboké uznání a vděk (a mé uši se na to už chystaly), když vtom jeho pohled utkvěl na hřbetech nově dovezených knih. Nevěřícně zamžoural. 

Prozradím, o co šlo. Z lázeňských domů nám pochopitelně neuvolnili ani detektivky, ani nedávno vydané romány, nýbrž dokonalé ležáky. A tak jsem do přírůstkového katalogu musel zapsat například šest výtisků románu Jevgenije Vsevoloda Smějící se kukuřice (šlo o boj kolchozu o celiny) z roku 1956, Syna pluku Jevgenije Katajeva (ten případný název pro vojenskou knihovnu, co?), pochopitelně i Rozrušenou zemi Michaila Šolochova o kolektivizaci (Leninova cena!) a mnoho dalších. To si vojáci počtou! Byla tu i Červená kalina Vasilije Šukšina (Bořek se pochopitelně spletl a do přírůstkového katalogu zapsal Šukina) nebo příběh pro dospívající Uděláme ti to v noci (pionýři timurovci pečovali o zahrádku ovdovělé babičky). 

Dovolil jsem si též zařadit poezii (vojáci to potřebují jako sůl), konkrétně Borise Pasternaka. U toho byla lázeňská knihovnice v rozpacích, protože celá léta nevěděla, jestli nejde o závadnou literaturu. Já ze školy věděl, že Pasternak za své dílo sice dostal buržoazní Nobelovu cenu, ale že se jí zřekl, protože byl uvědomělý a nechtěl dostat nic, co zavánělo dynamitem (to už je pouze můj dohad, pravda je o tom odmítnutí Nobelovky).  

Takže tohle všechno tam bylo, když naše kolektivní dílo přebíral soudruh major. Jakmile všechno prošel a pochopil, začal se rozplývat nadšením. „Teď máme určitě jednu z nejlepších knihoven v celém Západním vojenském okruhu,“ básnil. „Jen aby ta armádní kontrola letos přišla!“  

Tak vida. 

Od té doby se moje faktické zařazení změnilo na knihovníka. Pouze kvůli vojenské byrokracii a stravě jsem byl nadále evidován u praporu jako pomocník pancéřovníka. Což se mimochodem brzy změnilo, protože věhlas mých schopností přiměl armádu k tomu, že mi věnovala jednu pecku na rameno (svobodník absolvent) a podle potřeb mne posílala na cvičení nebo do stráží.  

Být knihovníkem mělo ještě další výhodu. Přestal jsem být v každodenní pravomoci velitele praporu, neboť mě jaksi ukořistil hlavní štáb pluku. Takže postupem doby jsem občas chyběl při nástupech praporu a začal jsem spát přímo v Jugoklubu, opatřiv si lehátko. Prostě stával jsem se mazákem. Mazákem absolventem.