V kříži (80. léta, mně bylo pod 40)

…Brzy ráno jsem se probudil, chtěl vstát a hned jsem sebou sekl na zem vedle postele, na břicho a s pusou pět centimetrů od elektrické zásuvky. Tam mě taky později našla doktorka Boháčová, kterou zavolala má žena, když viděla, že jen chroptím.

Protože jsem byl otočený směrem ke zdi, nevěděl jsem, že přišla návštěva a tak jsem sebou bolestivě trhl, když jsem ji uslyšel: „Nemůžete se ani pohnout? Já jsem doktorka Boháčová.“

„Aha. Nemůžu, paní doktorko,“ chroptěl jsem. „Nějak mě to sejmulo.“

„To vidím, tak prostě zůstaňte tak, jak jste. Vidím, že jste dobře připravený.“

Tomu jsem v tu chvíli nerozuměl, ale musela ocenit mou polohu vleže na břiše a v pyžamu, protože injekce byla dílem okamžiku.

„Jauvajs!“ vykřikl jsem do zásuvky. „Mohla jste mě aspoň upozornit, já to nečekal.“

„Tak pardon, ale teď už je to stejně jedno,“ odtušila spokojeně a pak jsem slyšel, jak se na chodbě s mou ženou přátelsky loučí.

Ani nejbližší další dny nebyly procházkou růžovým sadem. Byly procházkou naším bytem, ale to jen v nejnutnějších případech a s lyžařskými holemi v rukou. Děti na to jen kulily oči a maminka jim těžce vysvětlovala, proč tatínek může chodit v létě po koberci s lyžařskými holemi a ony nesmějí a že by o tom dokonce neměly mluvit ve škole.

Kdyby zůstalo jen u toho! Ale já měl chodit denně k lékaři na nějaké injekce. Připravoval jsem se již za úsvitu. Pečlivě jsem posnídal, žena mne vybavila svačinou a chlebníkem přes hlavu a já se pomalu vydal ze sídliště. Mířil jsem až na Františkov, protože tam jsme měli závodního lékaře a měl jsem za úkol tam dorazit před osmou. Pomalu jsem se šoural (bolest víc nedovolila), až jsem se došoural k železničnímu přejezdu v Máchově ulici. Tehdy tam byly závory jako dnes, jenže nebyly spouštěné přijíždějícím vlakem, nýbrž obsluhou z hlavního nádraží. Než se vypravil vlak k odjezdu směr Horní Růžodol, spustil nějaký dobrý muž kdesi dole závory na našem přejezdu. Pak trvalo klidně dvacet minut, než vlak přijel. Takže všechny děti, které šly tudy do školy, již dávno věděly, že když jsou závory dole, mají je podlézt a pokračovat, aby nepřišly pozdě do školy.

Došoural jsem se k závorám, které těsně přede mnou spadly. Tak jsem se postavil na jejich konec a odevzdaně čekal. Kolem procházely a podlézaly děti. Deset, dvacet dětí. Maminky s kočárky. Pán v kravatě a s aktovkou. Až přišla jedna paní, od pohledu čerstvá důchodkyně. Než se sehnula, aby podlezla závory, podívala se na mě a láskyplně promluvila: „Ale pane, tady nemusíte čekat. My všichni víme, že by se čekat mělo, ale tady vlak tak dlouho nejede, že byste se učekal. Jen pojďte,“ pobídla mě s úsměvem kouzelné babičky a už byla v kolejišti.

A já? Já ji kupodivu nenásledoval a závory nepodlezl. Nemohl jsem se totiž ohnout. Jak já jsem musel vypadat vzorně!

Abych vás ještě více obohatil, tak přidám slovo, které vyřkl jeden fyzioterapeut, když jsem za ním jednou dolezl se svým bolestivým hřbetem. Hned ve dveřích mne uvítal: „No pane Čepelko, vy jste se nám zase vyosil!“

Jojo, vy si snad myslíte, že je v životě snadné zachovat si rovnou páteř?