Zápas o mouku (70. léta)

Začalo to tím, že jsem si vyjednal podnikovou rekreaci na chatě vysoko nad Pecí, směrem na Sněžku. Objevil jsem se tam obtěžkán třemi velkými kufry (ty na kolečkách ještě neexistovaly) a dvěma ženami v pokročilém stadiu těhotenství. Byly to moje žena a moje sestra. Měly už pořádná bříška, ale přece jen se nahoru dovalily a po nezbytném odpočinku jsme všichni nakráčeli k večeři. 

Musela to být divácky vděčná scéna, protože všichni rekreanti se obrátili od svých talířů směrem k nám a civěli… jak hrdě kráčím a po levém i pravém boku mám těhotnou dámu. Hned jsem si všiml, co se jim asi děje v hlavách a pro zvýšení efektu jsem je obě vzal kolem pasu. Prostě byl jsem za pořádnýho chlapa a určitě si na mě před spaním vzpomnělo hned několik vdaných rekreantek. 

Popisuji to jen proto, abyste lépe pochopili, v jakém rozpoložení jsem se ocitl, když mi druhý den ještě před snídaní sestra šeptala. „Oldo, hele, nesešel bys dolů do Pece? Já bych něco potřebovala?“

Co by asi tak potřebovala, když byla těhotná? Drogerie to určitě nebude.

A nebyla. „Já bych potřebovala, jestli bys mi donesl pytlík mouky. Já mám na ni hroznou chuť.“

Jo, přesně tak, jak to tu říkám. Dostala chuť na mouku. A co jsem udělal já? V tu chvíli mě to posedlo, ano, já jí tu mouku přinesu, já svou sestru zabezpečím, já tam doběhnu. A to hned. Nazul jsem si maratónky a vyrazil. Do Pece jsem seběhl za půl hodiny, vyhledal místní Potraviny, koupil kilo mouky a hasil si to zpátky. Bez snídaně a do kopce to byl pořádný záhul. Ale nepolevil jsem. Nejdřív jsem si jen přehazoval balíček z ruky do ruky, pak mi blikla Kovandova poučka („Když nemůžeš, tak přidej“) a nakonec jsem se pohroužil do běžné mužské fantazie (teď to prozradím, tak pozor, dámy). Že totiž co bych dělal, kdybych měl přes zasněžené alpské hřebeny donést lék, na němž závisí život malé holčičky kdesi vysoko v horách. To nás chlapy někdy povzbuzuje, že si představujeme sebe jako hrdiny okamžiku, jako zachránce a vysvoboditele. To všichni kolem čumí, kdo vlastně jsme! 

Tak asi takhle to vypadalo, když jsem naprosto vyčerpán vyběhl až nahoru k chatě. Z posledních sil jsem vylezl po schodech do pokoje a triumfálně podával mouku sestře.

„Cožeee?“ protáhla zklamaně, „já chtěla hladkou a tohle je hrubá.“

Tak to vidíte, i mistr alpský zachránce se někdy utne.